Likvidace uvolněného kamenného bloku v Arnoldce

Lukáš Němeček

(e-MS – původní webová zpráva; 7.4.2004)

Jeskyně Arnoldka patří k významným jeskyním Českého krasu nejen svojí rozlohou, ale i například zajímavým geologickým vývojem, nálezem fosilní fauny a velkým počtem zimujících netopýrů. Není proto divu, že je o ní zájem, a tak zde probíhají mapovací, prolongační a fotografické akce, včetně mnoha exkurzí. Další akce se připravují a některé budou i kulturního charakteru.

Ročně tak Arnoldku navštíví řádově mnoho desítek osob. Drtivá většina exkurzníků však netušila, že tato jeskyně má svůj „Damoklův meč“, pod kterým se vesele procházeli. Onen „meč“ nebyl ve skutečnosti ničím jiným, nežli 5 tunovým kamenem o hrubém objemu 2 m³, visícím v čtyřmetrové výšce ve stěně Příbova dómu, naproti Krkavčí chodbě. „Arnoldovo srdce“, jak se tento uvolněný blok horniny pojmenoval, bylo vzpříčeno pouze svými hranami o stěnu a převislou skálu. Jinak ho s mateřskou horninou prakticky nic nepoutalo. Tento destruktivní stav byl v minulosti způsoben pravděpodobně otřesy při odstřelech a těžbě vápence v přilehlém lomu Čeřinka.

Abychom předešli situaci, při které by se Arnoldovo srdce zřítilo buď nám, nebo našim milým návštěvníkům přímo na hlavu, bylo nutno zorganizovat akci na jeho řízeném pádu. V první fázi se rozběhla živá diskuze o tom, jak „drobečka“ k letu donutit. Nápad stíhal nápad, postupně však byly tyto zajímavé plány pro svou vysokou rizikovost opět zavrženy.

Z patové situace nám pomohli Kuba s Luckou, kteří byli povoláni, protože mají v podobných záležitostech z jejich firmy Geotechnika zkušenosti. Ti po první zběžné prohlídce rozhodli o použití kevlarových vaků. Kevlar je prakticky nezničitelný polymer používaný např. k výrobě neprůstřelných vest. Nafukovací polštáře zhotovené z tohoto materiálu se používají při vyprošťovacích akcích. Pro takový vak nafouknutý tlakovým vzduchem není problém nazvednout železniční vagón.

Akci samotné předcházela řada příprav, při kterých se podařilo Arnoldovo srdce zpřístupnit pomocí lan, visících na třech kotvách.

Pak se jednoho nedělního rána začala na bubovické návsi kupit halda materiálu, kterou bylo nutno odtransportovat nejprve ke vchodu Arnoldky a následně do „Příbáku“. Ve vstupních částech jeskyně, tvořené ze dvou 12 m hlubokých propastí a tzv. Mezižebříkové chodby, utvořili kolegové živý řetěz připravený k přesunu materiálu.

„Nejprve jim tam na zkoušku hodíme kevlarové vaky, těm se nemůže nic stát.“ Pravil Kuba, netuše zrady. A tak se i stalo. Následoval transport ostatních věcí. Musím dodat, že ruční manipulace s lanem, na jehož konci je uvázaná 12 kg těžká potápěčská tlaková láhev nahuštěná na 200 atmosfér, není žádný med. V Příbově dómu se rozběhly různé přípravné a instalační práce. A hle, zjistilo se poškození ochrany ventilku u jednoho z kevlarových vaků, ke kterému pravděpodobně došlo při přesunu užšími prostorami Arnoldky. Vyzkoušet nyní vak nafouknout „nanečisto“ nikoho z nás, bohužel, nenapadlo.

Kuba poté vylezl na Arnoldovo srdce a za pomocí klínů umístil sériově oba měchy do štěrbiny mezi stěnu a kámen. Přípravné práce pomalu vrcholily. Ve finále zůstala na nýtech nad kamenem viset Lucka spolu s tlakovou lahví, systémem redukčních ventilů a hadicemi propojující láhev s vaky. My ostatní jsme byli shromážděni v Krkavčí a Srdcové chodbě. Já jsem se navíc kryl fotoaparátem, filmující Petr Olišar dokonce kamerou. Halogenka jeho přístroje výborně osvětlovala celou scénu.

Lucka začala napouštět první vak. Prostorou se ozývalo syčení stlačeného vzduchu, které bylo ukončeno mohutným zaduněním. Ve stěně cosi ruplo, kámen se pohnul, ale nespadl. První vak byl plný. Lucka otočila ventilem a pustila plyn do druhého vaku, ale cosi začalo být v nepořádku. Jak se později ukázalo, byl to právě onen vak, u kterého se nejen poškodila ochrana ventilku, ale došlo i k jeho ucpání bahnem. Nyní nešel nafouknout, čímž se následný vývoj akce poněkud zdramatizoval.

Kubovi nezbylo nic jiného, než na kámen vylézt, zajistit se do lanového traverzu a zjistit, co se děje. Poškozený vak se mu však ze štěrbiny vytáhnout nepodařilo, protože při napouštění se do něj přece jen trochu vzduchu dostalo a pak už definitivně ucpaný ventilek bránil vak i vypustit.

Následující pohled na Kubu, jak stojí na „načatém“ kameni a pajcrem se neúspěšně snaží vypáčit uvězněný vak, měl na některé účastníky akce silné psychologické účinky. Po několika dalších minutách se přistoupilo k druhé fázi použití hrubé síly. Do inkriminovaného ventilku strčil Kuba jakousi kulatinu, do které začal tlouct.

„Pssss!“ – Vydechl, jak vyčištěný ventilek, tak i my úlevou. Kubovi se to podařilo. Další průběh akce šel jako po másle. Vše se opět připravilo, Lucka opět napustila první vak a sotva přifoukla druhý, tak se blok horniny dal do pohybu, zřítil se na počvu, odrazil se a při druhém dopadu zůstal pevně uvízlý nad tzv. Sekyrou. Rachot to byl vskutku pořádný. Uff!!

Zbývalo stěnu dočistit a následný, dosti náročný, transport materiálu z jeskyně probíhal přeci jen v zasloužené euforii.

ZÁVĚR: Použití kevlarových vaků v jeskyních při odstraňování uvolněných bloků se jeví jako účinná a na rozdíl od trhavin velmi šetrná metoda. Vzhledem k specifickému jeskynnímu prostředí je nutno se všemi technickými komponentami pracovat velmi opatrně.

Tímto děkuji všem, kteří se na úspěšnosti akce podíleli, zvláště JAKUBOVI BOHÁTKOVI a LUCCE URBANOVÉ, kteří s jistou dávkou nasazení na tom mají hlavní zásluhu.